Lidé jsou společenské bytosti, které se ve srovnání s jinými tvory z živočišné říše v nevídané míře starají o potomstvo (Royle et al., 2012) a pečují také o znevýhodněné členy komunity. Vytváříme kulturu (Heyes, 2020), která umožňuje kumulování znalostí i hmotného zajištění, což značně přispívá k tomu, že jsou naše životy obvykle méně klopotné než životy našich předků. Zároveň je však přítomen konflikt mezi tím, co si přeje jednotlivec, a co je prosazováno společností (respektive: co si citlivý jedinec myslí, že společnost vyžaduje).
Racionální versus emoční složka vědomí a jejich zápas
Tento konflikt je propsán také do struktury lidského mozku: Profesor neurologie Josef Faber (2001) píše o evolučně novějším talamokortikálním reverberačním okruhu (dále TKRO; reverberační okruh je typ neurální sítě, ve které dochází k rychlé cyklické aktivitě mezi neurony, což vede ke stálému nabuzení určitých oblastí mozku), který integruje především informace ze smyslových orgánů a z asociační kůry (včetně oblastí, které zpracovávají mluvený i psaný jazyk), a jenž v našem vědomí dosti přesně, tedy takřka izomorficky, zobrazuje vnější svět. Tato neurální struktura zaujímá okolo 95 % povrchu mozkové kůry. Významný vliv má také septohippokampový reverberační okruh (dále SHRO), obsazující pouhých 5% korového povrchu; funkčně je těsně spjatý s limbickým systémem; je evolučně starší než TKRO, dodává emoční zabarvení zkušenosti, obsahuje impulzy spojené s naplňováním potřeb a snaží se o jejich okamžité uspokojení. Zatímco TKRO dokáže zapracovat informace z vnějšího světa, které mnohdy upozorňují, že je vhodnější počkat, tak se emočně naléhavé obsahy ze SHRO vlamují do vědomí, což vede k neklidu.
Faber hovoří o duálním charakteru vědomí, které je zároveň racionální (vliv TKRO) i emocionální (vliv SHRO). Relativní převaha jednoho ze jmenovaných systémů souvisí s odlišnými projevy psychopatologie: TKRO je více v popředí například při tzv. derealizaci (pocit neskutečnosti nebo odcizení od okolního světa), SHRO zase při hysteriformním chování (teatrální, dramatické, nadměrně expresivní vystupování) nebo při patickém afektu (zvláště intenzivní afekt ̶ typicky vztek ̶ na jehož vrcholu dochází ke změněnému stavu vědomí s poruchou paměti: pacient si události z doby patického afektu nevybaví). Synergický vztah mezi oběma systémy přitom vede dle Fabera k euforickým pocitům.
Zrcadlení (mirroring) jako prostředek k vyladění obou neurálních systémů
Vyladěnost mezi oběma systémy je dle našeho názoru na psychické rovině usnadňována tzv. zrcadlením (mirroring), kdy pečující osoba poskytuje citlivou a přitom trefnou zpětnou vazbu k emočnímu stavu dítěte; případně se podobným způsobem vzájemně koregulují (Porges & Porges, 2024) například blízké kamarádky, když hovoří o emočně nabitém tématu. Mechanismus zrcadlení je důležitý také v psychoterapii, silně byl zdůrazňován v Kohutovově přístupu k psychoanalýze (Fonagy & Target, 2005) a v rogeriánské „na člověka zaměřené“ psychoterapii (Prochaska & Norcross, 1999).
Dle německých autorů (Baumann & Kuhl, 2021) vede zrcadlení k těsnější integraci mezi explicitním analytickým myšlením a implicitním celostním cítěním ̶ vzhledem ke spíše nevědomé podstatě implicitní osobnosti u ní tušíme větší vliv SHRO, zatímco explicitní osobnost je do značné míry vystavěna na vědomém sebepojetí a na vědomě zobecnělém sebepozorování, které je více kódováno verbálně, a jež je tedy více determinováno ze strany TKRO.
Zaměření na sebe sama versus na sociální skupinu se mění s vývojem osobnosti
Zápas mezi vlivem společnosti a vnějších požadavků (ale i příležitostí) a vnitřními prioritami se jasně odráží také ve vývojové teorii ega (jáství), zpracované Jane Loevingerovou (Gilmore & Durkin, 2001).
Tato americká vývojová psycholožka nejprve rozlišuje různé fáze tzv. impulzivního stádia, kdy jsou lidé (převážně to platí pro děti) sebestřední a nedokáží zohlednit pohled jiné osoby. Dokonce i někteří dospělí mohou setrvávat v poněkud oportunistických pozicích impulzivního stádia (mohou například uznávat pravidla pouze jako prostředek, jak dosáhnout svých cílů v některých situacích: hlasitým dovoláváním se pravidel).
Následují fáze konvenčního stádia, ve kterém je pro člověka velmi důležité zapadat do skupiny, být akceptován proto, že se chová dle skupinou nastavených pravidel (které nemá tendenci zpochybňovat). I druzí jsou hodnoceni především podle toho, zda plní svou obvyklou roli a nepokouší se o nějaké výstřelky.
V postkonvenčním stádiu se jedinec více vrací k tomu, co potřebuje on sám, jaké jsou jeho vlastní názory a hodnoty. Jako by se tedy v něčem dostal blíže pozici, ze které vyrážel, totiž k většímu zohledňování svých priorit, která byla typická pro impulzivní stádium. Není v tom však tak extrémní. Více akceptuje individualitu sebe i druhých, uvědomuje si, že většinový souhlas nemusí být tou nejvyšší pravdou. Lépe nakládá se svou energií, neboť se v zájmu společenských požadavků nemíní vyčerpat, a je tolerantnější k sobě i druhým, uvědomuje si značnou hodnotu subjektivity (co je důležité pro většinu ostatních, nemusí být důležité pro mě; a naopak). Tak je pro něj snazší dospívat k autentičtějšímu stylu života. Život se jeví jako „barevnější“ a bohatší (mnohdy ovšem i jako složitější s ohledem na množství různě propojených faktorů, které je vhodné reflektovat), neboť jedinec disponuje propracovanějším modelem sebe sama i druhých, nemá tak výrazný sklon zjednodušovat a chránit se psychickými obrannými mechanismy (jako je třeba relativně primitivní obrana ve formě popření, která může značně zjednodušovat přechod k rozhodnutí a činu u lidí v impulzivním stádiu).
S ohledem na pětifaktorové osobností rysy (neuroticismus, extraverzi, otevřenost ke zkušenosti, přívětivost a svědomitost) (Hřebíčková, 2011), když byly tyto korelovány s úrovní vývoje ega dle Loevingerové, se ukazuje toto: Při přesunu z impulzivních do vyšších konvenčních stádií narůstají hodnoty charakterových rysů přívětivost a svědomitost (Einstein & Lanning, 1998), zatímco v postkonvenčních stádiích opět mírně slábnou (byť nikoliv tak výrazně, aby se dostaly až na úroveň hodnot z impulzivního stádia; svědomitost přitom oslabovala zřetelně více než přívětivost, u které bylo oslabení jen naznačené). Jedinec si tak nejspíše více dovoluje možnost svobodného rozhodování, které však nevychází z ignorování potřeb ostatních (jak by tomu bylo v impulzivních stádiích), ale z přesnějšího chápání situace i z hlubšího poznání vlastních potřeb a hodnot.
Přístup Jane Loevingerové tak upozorňuje na skutečnost, že zrání osobnosti, tedy vývoj jáství, vychází do značné míry nikoliv z pouze z naučených „knižních“ znalostí (školní výchova by tedy neměla akcentovat jen znalosti, ale především sebezkušenost), ale z přemýšlení a prociťování vlastních zkušeností, a také s hledáním souladu mezi svými ̶ v ideálním případě ̶ vyvíjejícími se a postupně kultivovanými potřebami versus příležitostmi v prostředí. Relativní střídající se příklon a odklon od důrazu na sebe sama versus sociální skupinu je přítomen také v obsahově blízké Keganově sociální vývojové teorii (jednoduše popsáno dle Fafejta, 2023), která hovoří o sebou limitované mysli, sociálně podmíněné mysli, sebeurčující mysli a sebepřekračující mysli.
Příliš se podřizuji tlaku společenských očekávání, nebo se příliš snažím prosadit svou?
Cílem tohoto příspěvku není vyvolat u čtenářů něco jako soutěživý zájem o postup do vyššího stádia vývoje ega dle Loevingerové, ale spíše podnět k zamyšlení, ze kterého je možné získat něco pro osobní růst.
Můžete si položit otázky jako: Mám sklon se příliš nechat ovlivnit tím, „co se má“, aniž bych příliš bral/a ohledy na sebe sama? Dávám dost prostoru svým potřebám? (Otázky výše jsou více podnětné pro tzv.
internalizující jedince, kteří mají větší tendenci zvnitřnit požadavky a nároky okolí, což je však následně může vnitřně utlačovat a vést k pocitům sklíčenosti nebo k úzkosti, co všechno nestíhají.) Nebo spíše prosazuji svou i tehdy, když vím, že to není z mé strany spravedlivé? Snažím se vnutit „světu“ svou vůli? (Tato druhá možnost platí více pro externalizující jedince, co se snaží více prosazovat své potřeby. Tento přístup může být úspěšný „ve vnějším světě“, ale je energicky náročný a může uzavírat možnost skutečně naplňujících vztahů s blízkými.) K častějším kladným emocím vede dle Fabera (2001) vyváženost mezi TKRO a SHRO, a ta se zlepšuje v bezpečném a blízkém kontaktu s empatickým blízkým člověkem a/nebo s psychoterapeutem/psychoterapeutkou, který nás pomáhá emočně zrcadlit, což vede k vyslyšení signálů z SHRO (což může být i objektivně objevné!) a zároveň k jejich regulaci, aby nebyly tak rušivé a zneklidňující.
Použitá literatura
Baumann, N., & Kuhl, J. (2021). PSI theory in action: The assessment of self-competences as an aid in counseling and therapy. In J. F. Rauthman (Ed.), The Handbook of Personality Dynamics and Processes (pp. 1297–1316). Academic Press. https://doi.org/10.1016/B978-0-12-813995-0.00051-0
Einstein, D., & Lanning, K. (1998). Shame, guilt, ego development and the five‐factor model of personality. Journal of Personality, 66(4), 555–582.
Faber, J. (2001). Individuace a noomachie aneb o nepravděpodobnosti vývoje vědomí. Psyche et Natura, 2(1).
Fafejta, O. (2023). Jak se stát moudrým člověkem. Psychologie Dnes, 29(3), 32–34.
Fonagy, P., & Target, M. (2005). Psychoanalytické teorie: Perspektivy z pohledu vývojové psychopatologie. Portál.
Gilmore, J. M., & Durkin, K. (2001). A critical review of the validity of Ego development theory and its measurement. Journal of Personality Assessment, 77(3), 541–567. https://doi.org/10.1207/S15327752JPA7703_12
Heyes, C. (2020). Culture. Current Biology, 30(20), R1246–R1250. https://doi.org/10.1016/j.cub.2020.08.086
Hřebíčková, M. (2011). Pětifaktorový model v psychologii osobnosti: Přístupy, diagnostika, uplatnění. Grada Publishing a.s.
Porges, S., & Porges, S. (2024). Náš polyvagální svět. Maitrea.
Prochaska, J. O., & Norcross, J. C. (1999). Psychoterapeutické systémy: Průřez teoriemi. Grada Publishing.
Royle, N. J., Smiseth, P. T., & Kölliker, M. (Eds.). (2012). The evolution of parental care (First edition). Oxford University Press.
Comments