Je možné srozumitelně popsat nastavení mysli a vhodné postoje, které pomáhají s životní spokojeností a s duševním zdravím? Věřím, že se o to s odkazem na výzkum v oblasti psychologie emocí, pozitivní psychologie a moderních psychoterapeutických směrů můžeme pokusit.
Předem je třeba říci, že nejde o nic snadného. A také uznat, že všichni nemáme v cestě za užitečnými postoji k sobě, druhým a budoucnosti stejnou startovní čáru. Svět není spravedlivý, nadějné je však to, že se i lidé s horší „startovní pozicí“ s ohledem na bolístky v životní historii i zděděné predispozice mohou značně posunout.
Proč je důležité naslouchat vlastním emocím
Jsme intenzivně prožívající bytosti, do jejichž neurobiologie jsou geneticky zakódovány dříve převážně účelné emoční reakce, zděděné po nesčetných generacích předků. Emoce rozhodně nejsou naším nepřítelem (byť mohou značně ztrpčovat život), jedná se o signály, které nám sdělují důležité informace, které jsme načerpali převážně díky nevědomým procesům v naší mysli, které neustále hodnotí to, jak si ve světě a vztazích stojíme.
Například Panksepp (2010) se věnuje funkci primárních emocí, které sdílíme s ostatními savci: Hněv je reakcí na frustraci nebo ohrožení vlastních záměrů, slouží k aktivizaci energie a k prosazování vlastních potřeb; strach připravuje na útěk nebo obranu před nebezpečím; smutek pomáhá se zpracováním ztrát a může vést k přehodnocení cílů a strategií; znechucení vede k vyhýbání se škodlivým látkám nebo chování; zájem povzbuzuje průzkum a učení a rozvíjí získávání znalostí a dovedností; překvapení vede k rychlému přesměrování pozornosti v reakci na nečekanou událost; radost posiluje chování, které je smysluplné a příjemné, upevňuje sociální vazby a pomáhá udržovat motivaci pro další aktivitu.
Emoční sdělení je obecně vhodnější vyslyšet a brát vážně. Nemusíme podle nich nutně jednat, ale je rozumné se je učit více tolerovat a naslouchat jim, spíše než je hned potlačovat. Je dobré k nim zaujímat zvídavý a otevřený postoj ̶ obdobně, jako když se například snažíme dozvědět, co si nám přeje říct malé dítě.
Přínos terapie přijetí a odhodlání (ACT): Důraz nejen na přítomnost, ale také na odhodlané jednání dle vlastních hodnot
S apelem na zvyšování tolerance k vlastnímu prožívání se dostáváme k užitečné životní filozofii, kterou razí terapie přijetí a odhodlání (označovaná zkratkou ACT; čti stejně jako anglické slovo „act“ ve významu „jednat“) (Harris, 2021). Vlastně již ve slově „přijetí“ v názvu tohoto psychoterapeutického směru potvrzujeme výše zmíněný akceptující postoj k vlastním prožitkům: Hněv a smutek nemůžeme jednoduše zcela vymýtit, pokud jim však poskytneme přiměřený prostor, můžeme tak oslabit jeho naléhavost. Přijetí nás chrání před zbytečným bojem a perfekcionistickými snahami: Jsme jen lidé, nedokonalé bytosti formované ve své přirozenosti tvrdým evolučním zápasem minulých generací, a mnoho strastí prostě patří k životu. Vehementní popírání odvrácené stránky reality nám nepomůže.
ACT buduje psychickou pružnost, kterou lze charakterizovat jako schopnost být přítomen („tady a teď“), mít otevřenou mysl a dělat, na čem záleží. Nejde však o fanaticismus bytí v přítomnosti, proč se přece vzdávat úžasné schopnosti naší mysli představit si budoucí scénáře, nebo se těšit nebo poučit z minulosti? Nicméně přílišné prodlévání v minulosti (což se více pojí s depresí) nebo v představách o budoucnosti (což je více spojené s úzkostí) mnohdy nebývá prospěšné. ACT zdůrazňuje jak otevřenost vůči prožitkům a myšlenkám („přijetí“), tak schopnost odstupu od vlastních myšlenek a emocí („odstup“; neboť naše myšlenky, představy a pocity přece nemusí být ve vztahu k realitě vždy pravdivé nebo užitečné), jedná se tedy o vyvážený pohled na to, jak pracovat s myšlením a prožíváním. Velmi důležitými prvky jsou ještě tyto: Důraz na hodnoty („vědět, na čem záleží“) a odhodlané jednání („dělat, na čem záleží“).
Hodnoty ve spojení s tzv. silnými stránkami charakteru: Dotazník VIA
Vypadá to jednoduše, ale ne vždy je snadné si uvědomit, co je pro člověka autenticky důležitou hodnotou (i z důvodu, že spousta přesvědčení o tom, co je hodnotné, může být například nekriticky přejata ze školní nebo rodinné výchovy, aniž by to skutečně na hlubší úrovni rezonovalo s daným jedincem). Mně se na ACT přístupu líbí propracovaný a vyvážený model toho, jak přistupovat k životu, jak lépe přijímat sebe sama a pracovat s vlastní přirozeností. Apel na jednání v souladu s vlastními hodnotami (tedy s něčím relativně trvanlivým) vyvažuje otevřenost vůči vlastním prožitkům a bytí v přítomnosti. Ačkoliv ACT nabízí mnohé terapeutické techniky a postupy, jak se dostat do kontaktu s vlastními hodnotami, já věřím ve smysluplnost sebezkušenostních nástrojů, jako je třeba pozitivněpsychologická klasifikace silných stránek charakteru (dotazník VIA /Values in Action; viz https://www.viacharacter.org/) zjišťuje úroveň osobních ctností jako je moudrost a poznání; odvaha; lidskost; spravedlnost; umírněnost; transcendence) ̶ uplatňování silných stránek charakteru přispívá ke zvládání náročných situací a k životnímu naplnění (Slezáčková, 2010).
Uvažování o psychických příčinách jednání: Mentalizace jako silný nárazník vůči mezilidskému stresu
Spousta stresové zátěže v životě vychází z nároků a nedorozumění v mezilidských vztazích. Schopnost, která je vlastně u všech lidí v zátěži křehčí, ale nesmírně užitečná jako ochrana před přílišnou emoční zátěží z komplikovaných mezilidských vztahů, nazývají Taubner et al. (2023) „mentalizace“. Lze ji definovat jako schopnost představit si duševní příčiny vlastního jednání i jednání ostatních. Tuto schopnost mají na nějaké úrovni rozvinutou takřka všichni lidé, může však být v některých složkách méně výrazná; ještě křehčí pod tlakem, než je obvyklé; nebo nevyvážená.
Lidé tak mohou například takřka důsledně využívat jen automatickou mentalizaci (která není příliš reflektovaná) na úkor kontrolované mentalizace (která je vědomá a vyžaduje záměrný postup „krok za krokem“): Pod větším stresem se přitom schopnost kontrolované mentalizace vytrácí i u jinak odolných jedinců. Dalším pólem mentalizace je orientovaná na sebe versus orientovaná na druhé. Lidé, kteří mentalizují zvláště záměry a motivy druhých, mohou mít větší obtíže s vlastní emoční ovlivnitelností a s tendencí vstupovat do nevyvážených vztahů, ve kterých se poněkud „ztrácí“. Lidé více soustředění na mentalizaci o vlastních motivech mohou mít někdy tendenci nedoceňovat význam duševních stavů druhých a může je častěji charakterizovat sklon k povyšování se.
Již povědomí o tom, že je možné mentalizaci rozvíjet, a že tato schopnost pomáhá se zvládáním interpersonálního stresu, je užitečné. S posilováním mentalizace pomáhají dobré mezilidské vztahy, kdy si lidé s blízkým člověkem promluví o tom, co je pro ně důležité. Již upřímný hovor o vlastních představách, potřebách, záměrech a plánech může mentalizaci posilovat a upevňovat. Schopnost uvažovat o různých motivech druhých (a brát vážně možnost, že například „nejednali schválně“, když nás třeba nějak ranili, když přitom nemáme pro jejich „zlovolnost“ jasné důkazy) může být značně osvobozující a přispívá k větší mentální flexibilitě a k lepšímu sebepřijetí. Není třeba zdůrazňovat, že k podpoře schopnosti mentalizace vedou také psychologické konzultace/psychoterapie.
Shrnutí: Co si mohu z článku odnést?
Zdravé nastavení mysli rozhodně neznamená potlačování negativních emocí a naivně optimistický postoj uplatňovaný „za každou cenu“, ale přijetí a pochopení vlastních prožitků například s využitím inspirace z oblastí jako je terapie přijetí a odhodlání (ACT) či mentalizace. Tyto přístupy pomáhají rozvíjet psychickou pružnost a mentalizaci, tedy schopnost reflektovat duševní stavy sebe i ostatních. Při hledání cest ke spokojenému životu se ukazuje jako užitečné nejen naslouchat svým emocím, ale i jednat v souladu s vlastními hodnotami a případně rozvíjet také silné stránky charakteru.
Ještě zdůrazňuji, že nejde o postupy, které musí být nutně prováděné v rámci psychoterapie: ACT i mentalizace vlastně popisují, jak pracovat s prožitky a schopnostmi, které již přirozeně v nějaké míře máme k dispozici (takřka) všichni. Psychologické konzultace však samozřejmě mohou naši cestu usnadnit.
Použitá literatura
Harris, R. (2021). ACT jednoduše. Terapie přijetí a odhodlání. Stanislav Juhaňák - TRITON.
Panksepp, J. (2010). Affective neuroscience of the emotional BrainMind: Evolutionary perspectives and implications for understanding depression. Dialogues in Clinical Neuroscience, 12(4), 533–545. https://doi.org/10.31887/DCNS.2010.12.4/jpanksepp
Slezáčková, A. (2010). Silné stránky charakteru a ctnosti. In Psychologie osobnosti. Hlavní témata, současné přístupy. Grada Publishing a.s.
Taubner, S., Fonagy, P., & Bateman, A. G. (2023). Terapia založená na mentalizovaní. Vydavateľstvo F, Pro mente sana.
Comments